Téměř Hamletovská otázka "Jet, nebo nejet" autem do Řecka u mne poprvé vznikla v roce 2005. Tehdy jsem jel autobusem s cestovkou jako mnoho jiných turistů do Řecka na ostrov Thassos naší známou trasou E65 , mimo Makedonii, přes Bulharsko. Byl jsem tehdy překvapen kvalitou cest na Balkáně, a tato cesta ve mne vyvolala otázku, jaké by to bylo jet sám autem s rodinou. O rok později to bylo něco podobného. Jen s tím rozdílem, že už se mohlo projet i přes Makedonii. Přišla zima 2006-07 a doma jsme si říkali... tak jak letos pojedem? Někdy v prosinci už jsem začal téměř tesknit po slunci, moři, plážích a té pravé řecké pohodě a tak jsem sedl k internetu a začal hledat… začal jsem heslem ve vyhledávači - "řecko autem" a... ŠOK ! Volám "Barčo! Si představ, co jsem našel! Webové stránky přímo o cestování autem do Řecka!!". A od té chvíle jsme doma začali číst informace, počítat náklady a pomalu se připravovat na to, že poněkud změníme svůj styl dovolené. Proč bychom si v místě pobytu pronajímali dvě motorky, skůtříky, když tam můžeme mít své auto..

  Je náš "den D" - 24. června 2007. Necelé dva týdny předtím jsme se domluvili ještě s další rodinou z Ostravska, že pojedeme společně na Sithónii. Na rozdíl od nás byla tato rodina více zkušená s cestováním na Balkán. S Boženkou, (jejich Toyota) jezdí už více let a mají tak procestováno mnoho zemí. Návštěvou jsme se domluvili na způsobu cestování, výběru trasy a dalších detailech. Vyjíždíme ráno okolo půl sedmé. Máme sraz u Lídlu ve Frýdku - Místku v 7.00, kde se skutečně setkáváme a vznikají první společné fotky. Ještě vyfotit spolu "Mazlíka a Boženku" s logy R-A, a vyjíždíme směr Frýdlent nad Ostravicí směrem ke slovenské státní hranici u Makova. Jedeme možná tak půl hodiny v kopcích a serpentínách, chvíli do kopce a z kopce, když najednou Boženka zastavuje. Něco smrdí z motorového prostoru, ale když se díváme pod kapotu nic nenalézáme. Vše je suché, v pořádku, motor jen tiše ševelí. (až při další přestávce se dozvídám od Pavla, že těsně před cestou nechal měnit brzdové obložení, a to si zřejmě v těch kopcích začalo "sedat" tak jak má). Pokračujeme a dále je už vše v pořádku. Řídí moje manželka, a protože během roku toho moc nenařídí, líbí se jí to. No nic, věnuji se alespoň sledování trasy, focení a natáčení na kameru.

nabaleni jak se patří - mámo, je tam někde i to pivo ??	Bratislava - nevidím za sebou Boženku

  Jedeme po dálnici směrem na Bratislavu. Je neděle dopoledne a provoz je velmi slabý. Až před hlavním městem Slovenska začíná provoz trochu zesilovat, ale jede se stále dobře. Přes Bratislavu tuším jedeme okolo půl desáté a míříme k hraničnímu přechodu Rajka, kde si kupujeme u hraničního přechodu s Maďarskem dálniční známku 4-denní za 1530 HUF. Míříme dále na Gyöor a dále na Budapest, a cesta nám krásně utíká. Provoz je minimální, a okolo hlavního města Maďarska jedeme po obchvatu M0 v poledních hodinách. Vše je krásně značeno a tak nebloudíme. Najíždíme na dálnici M5 směrem na Kecskemét a na benzínové čerpací stanici OMV Inárcsi (35. km dálnice M5) si dáváme první přestávku. Já dobírám 15 litrů benzínu, abych měl jistotu, že dojedu do Bačka Topola v Srbsku. Platím kartou a z lístku vyčtu, že mě benzín vyšel na 4489 HUF, což z pozdějšího výpisu na účtu bylo 531 Kč. (při pozdější zpáteční cestě nakonec zjišťuji, že na plnou nádrž ujedu z Bačka Topola až domů do Havířova, což při zapnuté klimatizaci, plném kufru a 4-členné rodině je velmi příjemné zjištění). Máme za sebou přes 500 km a Barča (moje manželka) svoluje ke střídání.

maďarská hranice - před touto budovou hledejte prodejnu dálničních známek	maďarská celnice

na dálnici v Maďarsku	krátká zastávka na OMV Maďarsko

  Sedám za volant a pokračujeme v cestě dál. Je tak okolo 14. hodiny, slunce peče jako pominuté a tak jsem jen rád, že jsem pár dní předtím nechal opravit v autě klimatizaci (výměna chladiče i s náplní za 5 500 Kč.). Míjíme Kecskemét i Szeged a po dálnici přijíždíme k hraničnímu přechodu Srbska, Horgoš. Oproti loňsku se to zde změnilo, je dokončený nový přechod, a tak nemusíme absolvovat tradiční okružní jízdu zatáčkami mezi přechody. Je za námi téměř 650 km jízdy. Hned za hranicí jdeme s Pavlem směnit eura za srbské dináry. Za přechodem je Srbská Agrobanka, tak zastavujeme u ní. Měním raději 150 EUR a dostávám za ně více než 12 000 RSD. Sedáme do aut a jedeme dále. Jsme v Srbsku a najíždíme u Subotice na dálnici vedoucí na Novi Sad. Je před půl čtvrtou odpoledne a přijíždíme k benzínové stanici OMV u Bačka Topola. Do nádrže mi teče 43 litrů benzínu za 3 700 RSD. Odstavujeme na chvíli auta a sedáme ke stolu. Děcka se jdou i přes to teplo proběhnout a protáhnout na skluzavky a houpačky, které zde mají. Po asi hodinové přestávce, kdy jsme si odpočinuli a poslali SMS zprávy rodině o tom, kde jsme a jak se máme, vyrážíme dále k jihu.

srbská celnice	za srbskou celnicí

  U Sirigu (je za námi cca 740 km cesty) platíme první mýtné za použití dálnice Subotica - Novi Sad. Dělá to 400 RSD a dostávám lístek. Je čtvrt na šest odpoledne. Postupně si zvykáme na balkánský způsob jízdy, tedy jízdou po krajnici, kdy pravá část auta je často za bílou čarou, aby nás ti nedočkavější mohli předjet. Všímáme si častých dopravních omezení a zpomalení a kroutíme hlavou, proč to tady asi je. Nedává nám to smysl, ani logiku. Ale raději neriskujeme pokutu a přizpůsobujeme se. Jedeme na limitu, nebo opravdu mírně nad ním. Stačí to na to, abychom čas od času předjeli kamiony, autobusy, nebo nějaké to auto značky Zastava či Yugo. U Staré Pazovy (cca 810. km) platíme těsně před 18. hodinou dalších 400 RSD za úsek cesty Novi Sad - Beograd. Silnice se za chvíli mění ve skutečnou a pohodlnou dálnici a míříme k Bělehradu. Vjíždíme do města, kde nás před první světelnou křižovatkou čeká "překvapení". Zpomalujeme na červenou, která se rozsvěcuje a z chodníku na kraji cesty najednou začínají utíkat k autům větší kluci s kbelíky, kde měli něco, s čím chtěli začít umývat čelní skla aut. (samozřejmě ne zadarmo). Když vidíme, CO v těch kbelících je za břečku a s jakou vervou se chtějí pustit do umývání skel, odmítáme je kynutím ruky. Pro jistotu ještě zajišťuji zevnitř auto, aby mi náhodou ještě nezkoumali obsah kufru. Když vidí naše odmítání, otočí se a míří k dalším autům vedle nás a za námi. Rozsvěcuje se zelená.

  Z kraje města míříme do centra a i když je neděle podvečer provoz není nijak moc silný. Všímáme si značení a správně najíždíme na dálnici vedoucí do centra Bělehradu a dále pak na Niš. Metropolí se dá projet v rychlostním limitu, který ukazují značky. Míjíme věž Zepter a také městskou sportovní halu (Beogradska arena). Vyjíždíme z města pryč. Tak Bělehrad je za námi, to znamená, že půlka cesty také. Na další mýtnici bereme lístek a jedeme dál. Za Bělehradem jsme se na cestě stavili na benzínové čerpací stanici EKO, která má síť benzínek právě v Řecku. (také uvnitř stanice tam na jednom ze stolů zahlédnu řeckou vlaječku). Dáváme si pauzu, večeříme a pozorujeme, jak blízko nás leží dva chlapíci pod starším BMW 7. Kapota otevřená a z asi 50 kusů klínových řemenů hledají ten správný, který by pasoval. Zřejmě se jim to podařilo, protože později nás právě toto auto ještě za světla předjíždělo. Vida, opravit se dá téměř vše i na silnici.

OMV Bačka Topola	OMV dětem

 To už je za volantem opět manželka a jede až do tmy. Před půl desátou večerní platíme na mýtnici poplatek 1050 DIN za úsek cesty Beograd - Niš. O dalších zhruba 15 minut později platím poslední mýtné. Platím dinárama tak jak jsem to měl nachystáno, ale na lístku mám psáno 3 eura. No nic, schovávám lístek a pokračujeme dále. Je tma , noc a jedeme po silnici k Makedonským hranicím. To už jsem za volantem zase já a připravuji se na "noční směnu". Je možná tak okolo půlnoci, když se ve tmě před námi objevují blikající výstražná světla. Zastavujeme a vidíme, že odtahovka právě odváží jedno nabourané auto. Na místě jsou hasiči a policie, kteří řídí dopravu. Ten náš pruh je zablokován a tak čekáme. Sem tam projede v protisměru pomalu jedoucí auto. Je třeba dávat pozor, protože hasiči místo havárie uklízejí. Cestu posypují sorbentem a zametají. Nakonec ještě z cisterny cestu spláchnou, aby byla čistá. Po asi hodině čekání se kolona dává do pohybu. Je okolo půlnoci a přijíždíme k hraničnímu přechodu s Makedonií. Je za námi asi 1200 km cesty a na hraničním přechodu Kumanovo je před námi dvou proudová menší kolona čekajících aut. Vypínáme motory a tak jednou za 5 minut jen na ruční brzdu spouštím auto z mírného klesání o další místo. Proč to těm Makedoncům trvá tak dlouho ? Když už jsme blíže, zjišťujeme důvod. Ze zelené karty každého auta si do počítače zaznamenávají údaje o vozidle. V budce sedí u počítače chlapík, v puse cigaretu a kouří tak, že skoro přes okýnko není vidět do jeho pracoviště. S manželkou si říkáme, jak tam v tom dýmu může vidět a hlavně dýchat. Pracuje pečlivě a tak opravdu na každé auto si vyhrazuje 5 - 6 minut ze své směny. Pavel je odbaven o něco dříve než já, tak mu dávám 5 eur, aby v místní směnárně vyměnil peníze na makedonské dináry (MKD). Když ho pak dojedeme po odbavení, obdivujeme všichni barevnost peněz. Tak pestrobarevné papírky jsem ještě neviděl. No nic, hlavně že se s nimi dá platit. Peníze si pomalu rozděluji na částky potřebné k zaplacení na jednotlivých mýtných stanicích a vyjíždíme do tmy.

na dálnici v Srbsku	upozorňujeme řidiče, že se na některých místech v noci vyskytuje tma, na Srbsko padá soumrak

 Překvapuje mě to ,že jedeme hned po dálnici. Vede severně od hlavního města Skopje. Je po půlnoci a provoz je takřka nulový. Opravdu jen jednou za čas předjíždíme nějaké osamocené auto. Přijíždíme k Romanovci, kde platím první mýtné za úsek cesty Skopje - Centar. Platím 50 MKD a čas mi ukazuje 1:27. Je po půlnoci , už vlastně pondělí. Pokračuji v jízdě dálnicí. Držím si stabilní rychlost okolo 120 Km/h a doufám, že už brzo budu v Řecku. Ne kilometry se obejít nedají a tak to chce vydržet. Jedeme monotónně ve tmě, hlídám si Pavla za sebou, abych ho neztratil a začínám cucat kofeinové bonbóny. Osvědčilo se mi, že jejich "cucáním" si udržuji čilost a bdělost. V autě vypínám klimu a držím teplotu cca na 24°C, aby rodina v klidu spala. Daří se mi to. No asi bych spal taky, ale nejde to. Pouštím si CD Robbieho Williamse a pomalu si s ním taky pobrukuji. A hlavně jedu. Držím stabilní rychlost a projíždíme druhou mýtnící. Zpomaluji před ní na předepsanou rychlost, jsem u ní, koukám do budky....skutečně, tady nic není. Stanoviště je opuštěno a tak pokračuji dále. Šetřím tak dináry a zjišťuji tak že těch vyměněných 5 eur mi vystačí i na mýtné, až se budu vracet. V čase 02:11 platím mýtné 60 MKD za úsek dálnice Veles - Gradsko. Po skončení dálnice se cesta začíná úžit do jednoho pruhu a jedeme mezi horami, které v té tmě jen tuším k řecké státní hranici. A skutečně. Podařilo se to! V noci bez provozu (a taky bez policistů ) jsme Makedonií prosvištěli za zhruba dvě a půl hodiny jízdy.

 Jsme u Evzoni, kde začíná Řecko. S Pavlem vystupujeme s auta, protahujeme se a hlavně si sdělujeme své dojmy o této noční jízdě. Přiznáváme si navzájem, že nám to dalo dost práce se soustředit na jízdu a nepoddat se únavě. Říkáme si navzájem co komu pomohlo se udržet bdělý. Na makedonské straně opět začíná stejné divalo. Už si zase opisují naše zelené karty. Získávám pocit, že ty jejich počítače mají jen na hraní her ve volném čase. Ale budiž. Jsme už před Řeckem a vím že tam už brzy budeme. Pomalu se probírají i naše rodiny. Když už i děcka zjišťují, že jsme projeli hranice a jsme v Řecku, jsou viditelně spokojené, protože ví, že se už dnes vykoupou v moři. Posouváme si čas na všech našich mobilech a v autě o hodinu dopředu. Barča si sedá za volant a vyjíždí na první část naší cesty v Řecku. Je asi po čtvrté hodině ranní řeckého času, když jedeme po Dálnici směrem k Polikastru. U tohoto města dálnice (nebo cesta dálničního typu) končí. Je za námi asi 1400 km jízdy. Po naší levé straně se začíná rozednívat. Ano, začíná pomalu svítat. Je okolo 5. Hodiny ranní a venkovní teploměr mi ukazuje 22°C. Asi bude teplý den si říkám spíše pro sebe. Pomalu přijíždíme k Agios Athanassios, kde ze silnice E75 odbočujeme na E86. Ta nás směřuje k Thessalonice. Jedeme po ní a blížíme se k městu. Z dřívějška si pamatuji, že časem musíme přijet ke křižovatce, kde po naší pravé ruce bude vidět dům, na jehož terase budou vystaveny samé nárazníky od různých osobních aut. (asi nabídka ze šrotiště). A opravdu. Když přijedeme na toto místo mám upřímnou radost z toho, že jedeme správně. Tak a nyní už jen pohlídat tu správnou odbočku doleva, která by nás směřovala na Chalkidiki.

 Jedeme, snažím se sledovat tabule, ale moje vybídka k otočení do leva přichází pozdě. Jsme ve špatném pruhu, Barča staví na červenou a za námi slyšíme kvílení brzd. Dana v Toyotě dobržďuje na poslední chvíli a testuje tak kvalitní nové brzdové desky na kotoučích. Vystupujeme z aut a navzájem se jeden druhému omlouváme. Ještě že vše dobře dopadlo. Nic se nestalo, (to by bylo...dvě česká auta a sťukly se spolu v Řecku!) ukazuji Daně a Pavlovi, že se na táto křižovatce máme dát doleva, a tak otáčíme auta správným směrem. Odbočujeme a dostáváme se tak na obchvat Thessaloniky. Ten vypadá opět jako dálnice. Jedeme bokem města, je již po šesté hodině, takže je dobře vidět a zahlédneme poprvé dnes moře. Okolo Thessaloniky jedeme více než půl hodiny. Není se co divit. Je to opravdu veliké město. Je pondělní ráno a tak i zde začíná sílit provoz. Stále se však dá jet krásně v limitu. Obchvat nás krásně vede směrem k Chalkidiki.

Řecko se probouzí do nového dne, my jedeme stále k jihu	odpočinek za Thessaliniki

 Za městem u jedné z benzínových čerpacích stanic zastavujeme, abychom se vystřídali za volantem a protáhli se. Dívám se na auto a pomalu mazlíka nepoznávám. Za tu noční jízdu se stal hrobem stovek mušek, komárů, molů a dalšího létajícího hmyzu. Celý předek auta, nárazník, kapota i čelní sklo je zaplácáno hmyzem. "No doufám, že to pustí" říkám si pro sebe, a fotím si to. Tak "chlupaté" auto jsem ještě nikdy neměl…. Usedám za volant a jedeme po dálnici k Chalkidiki. Tato cesta vede až k městu Nea Moudania. Zde dálnice, kde je povolená rychlost 120 km/h končí a cesta se dělí na úseky podle toho, kdo kam směřuje. Kdo chce jet na Kassandru míří k centru Nea Moudanie. My jedeme na Sithonii, a tak nás to směřuje bokem města do levé strany. Jedeme po dvouproudé silnici, kde je povolená max. 90, místy 70 km/h. Od Nea Moudanie mi do cíle cesty zbývá asi jen okolo 80 km. Zpočátku jedeme spíše po rovnějším úseku cesty. Za čas se ale okolní krajina začíná zvedat a tak přibývají zatáčky a také různé stoupání a klesání.Venku už zase začíná být teplo a tak pouštím klimatizaci. Jedeme přes Metamorfossi a za městečkem Nikiti se cesta dělí. Ten kdo chce jet na Sithonii do měst jako Neos Marmaras a Toroni odbočuje do prava, a ti kdo jedou do Vorvourou, Sarti a Sikii jedou dále. Silnice míří více do levé strany. Za Vorvourou začíná pro mě něco co jsem ještě nezažil. Silnice se stále víc a víc klikatí, jedeme do strmých kopců a klesání a já začínám mít pocit, že i to auto má toho už tak akorát dost. Na čtverku mi to nechce táhnout a tak tam dám trojku a motor držím v otáčkách. Jsem už ale natolik zničený cestou, že nakonec u Sarti kapituluji. Zastavuji, vysedávám z auta a prosím manželku ať jede už do konce cesty ona. Ta krátká část cesty mi vzala všechny mé zbytky sil. Nespal jsem více než 24 hodin a tahle únava byla důsledkem toho. Sedím už jen na místě spolujezdce a Barča jede poslední kilometry. Je jich necelých 10. Nakonec nacházíme správnou odbočku na kemp ve Valti a odbočujeme na prašnou cestu. Po dvou kilometrech polní cesty jsme na konci své cesty do Řecka. Je osm hodin ráno.Jsme ve Valti, u moře a nyní najdeme paní u které jsme měli ubytování domluveno.

V horách Sithonie	v Toroni

 Dovětek: Ve Valti jsme nakonec byli jen na jednu noc. Místo jako takové sice není špatné, ale není zde ani taverna, ani obchůdek, kde by se základní věci daly koupit. Přijeli jsme někam, kde jsme netušili jak to vypadá. Místo bylo domluveno přes minimálně 3 osoby. Nakonec jsme naši dovolenou strávili v Toroni, kde jsme přejeli na druhý den po té, kdy jsme si odpočinuli po cestě a po večeři v Sarti. Z Toroni jsme také vyráželi na naše výlety. Projeli jsme Sithonii, byli jsme se podívat na Kassandru, Waterland u Tagarades před Thessalonikou a jeskyni Petralona. Cesta z Havířova do Sarti byla dlouhá 1620 km, které jsme zajeli za 24 hodin - včetně přestávek. Spotřeba na palubním počítači se zastavuje na 7,4 litru na 100 km. Celkem jsme za dovolenou včetně výletů najeli 4235 km s průměrem 7,6 l/100 km. Ale o výletech po řecku zase někdy příště...

Jirka

Nechcete také sepsat svůj cestopis ?? ozvěte se nám !!